Příběh Rút je na konci. Po třetí kapitole jsme měli naději, ale ještě ne jistotu. Rút tam udělala odvážný krok do noci, když vyzvala Bóaze, ať se stane jejím zastáncem. Tedy vlastně požádala Bóaze o ruku. A děly se tam věci, které by někdo, kdo tam nebyl, mohl pochopit špatně. Bóaz obstál, jenže pořád tu byl ten další zastánce. Bližší příbuzný, muž, který má přednost. Bóaz však má plán. A tak se drama o budoucnost Rút a Noemi přesouvá z nočního humna do brány města ke svému vyvrcholení.

Bóaz je ráno v bráně. V bráně, tam se řeší vše důležité. Právní i rodinné věci. Zavolá bližšího příbuzného a deset starších. Jde o jméno, majetek, rodinu, budoucnost dvou žen bez ochrany. A ten nejbližší příbuzný zůstává paradoxně bez jména. Je to zvláštní. Nejprve má zájem, když se mluví o poli. Zní to dobře. Pole by se hodilo. Majetek. Rozšíření vlastního dědictví, posílení své rodiny. Řekne: „Já je vykoupím.“ Už počítá zisk. Už si představuje, co všechno to přinese. Jenže Bóaz dodá druhou část pravdy. S polem nepřichází jen půda, přichází také Rút. Moábská vdova, žena toho zemřelého. A s ní povinnost zachovat jeho jméno. Najednou nejde jen o to něco získat. Najednou se k tomu poli pojí i odpovědnost. Odpovědnost, která může narušit dosavadní plány člověka na dědictví, na rodinu. A tehdy muž couvne. Možná si řekl, že tak daleko jeho odpovědnost nesahá.

Ale právě v tom je rozdíl mezi ním a Bóazem. Tento bezejmenný muž měl možnost stát se zastáncem a být součástí Božích dějin spásy. Nakonec z příběhu odchází a nezůstává po něm ani jméno. Všimli jste si, jak v tu chvíli mluví o ženě? Jako by byla součástí majetku. Nezní to moc romanticky, že jo? Ale je to svět, ve kterém muži snadno rozhodovali o ženách. Svět, ve kterém vdova bez muže a bez syna zůstávala odkázána na podobné domluvy v bráně.

Jenže Rút není žádná položka v obchodním jednání. Ani otravný bonus ke zděděnému poli. Rút je žena, která se svou znamenitou věrností stala součástí Božího příběhu záchrany světa. Ona zůstala s Noemi, když nemusela. Šla na pole hledat chléb, když Noemi seděla ve své trpkosti a možná jenom civěla do zdi. Udělala první krok v noci, i když podle Noemina plánu měla čekat, co jí řekne muž. Čtenář už ví, že tahle Moábka není doplněk příběhu o polích. Ona je jeho středem. Bóaz to ví také. A proto jedná. Jedná šikovně, ale ne vypočítavě. Nejde mu o právní trik. Zákon se dá použít různě. Zákon se dá použít tak, že si ochráním vlastní ruce a pořád dodržím zákon. Řeknu: „Tohle není moje povinnost. To po mně nikdo nemůže chtít.“ Ale zákon se dá naplnit tak, že se moje ruce stanou i nástrojem milosti. Že neudělám jenom nutné minimum, ale vstoupím i do odpovědnosti, která druhému člověku vrací důstojnost a daleko víc, než se čeká. Tak použil Starý zákon Bóaz.

Tady jsme blízko tomu, jak k Božímu přikázání přistupuje i Pán Ježíš. A tady začínáme tušit, proč křesťanská tradice v Bóazovi zahlédla Krista. Ne proto, že by byl bezchybný spasitel. Je to pořád člověk své doby. Ale v určité chvíli jedná jako zastánce, jako vykupitel, přijímá na sebe cizí ohrožení, aby druhému vrátil jméno, domov a budoucnost. Něco, co v daleko větší míře pro každého člověka udělal pak Ježíš Kristus.

Ale dřív, než se zastavíme u Krista, všimněme si ještě posledních pár detailů v příběhu Rút. Starší města říkají něco velice zajímavého. Kéž dá Hospodin, aby žena, která přichází do tvého domu, byla jako Ráchel a Lea, které obě zbudovaly dům izraelský. Když znáte příběhy Abraháma, Izáka a Jákoba, možná jsou vám jména Ráchel a Lea také známá. Tyto ženy se staly ženami Jákoba. Skrze ně se narodilo dvanáct kmenů izraelských. A k těmto ženám v požehnání přirovnávají Rút, cizinku, ženu z národa, vůči kterému měli Izraelci hlubokou nedůvěru. A přece v ní shledávají něco jako matku izraelského národa. Je přijata přímo do středu Božího lidu. Ona se stává požehnáním. A nakonec tam zazní ještě jméno Támar. Myslím, že její příběh jsme taky rozebírali. A ne tak dávno. A to taky není uhlazený rodinný příběh. Támar se vydávala za nevěstku, za prostitutku, řekli bychom, nebo chrámovou prostitutku, aby přistihla svého tchána při nespravedlnosti.

Boží slovo používá i tyto příběhy. Bible nepřeskakuje lidi, které bychom v rodinné kronice rádi vynechali, kteří se chovají nestandardně. Ukazuje tak, že Bůh vstupuje do skutečných lidských příběhů a dějin, kde je vina, zranitelnost, odvaha, hanba, bolest, věrnost i nespravedlnost. A ty nepravděpodobné ženy si vybírá a buduje skrze ně budoucnost. A Rút je požehnána jako žena, skrze kterou Bůh bude budovat Izrael.

A byla svatba. Pán Bůh požehnal dítě, přišla nová budoucnost. Ta, která se zdála na začátku knihy Rút tak nemožná a vzdálená. A příběh se uzavírá u Noemi, tam, kde začal. Když je Rút středem příběhu, Noemi vytváří hranice tomu příběhu. U ní začíná první kapitola, u ní končí čtvrtá. A na začátku jsme tam viděli ženu, která ztratila syny, muže, která, když se vrátila domů do Betléma, křičela, a teď se příběh vrací k Noemi. Přicházejí betlémské ženy a říkají: „Požehnán buď Hospodin!“ A do její náruče je vloženo dítě. Sousedky mu daly jméno Obéd. Kmotřičky, že? Bude ctitel Hospodinův. Není náhradou za mrtvé syny. To by nebylo pravdivé. Noemi nedostala zpátky svého muže ani své syny. Starý život se nevrátil. Pán Bůh tu ztrátu nepřepisuje. Ale její prázdná náruč se naplnila. Už nemá prázdné ruce. Má tam vnouče. Dostává do rukou nový život, nový vztah, nový úkol. Nové místo v příběhu. Je pěstounkou dítěte, které ponese rod ke králi Davidovi, skrze něj až k Ježíši. Ta, která o sobě řekla, že je prázdná, teď drží v náruči smysl života. Tak to je tam dokonce pojmenované. Máš už smysl. To není málo.

A ženy z Betléma… Tohle je kniha silných žen. Ženy z Betléma řeknou ještě jednu zajímavou věc. Rút je pro Noemi lepší než sedm synů. V patriarchálním světě, kde synové znamenali budoucnost, zajištění. Tohle je obrovské vyznání. Rút není jen prostředek, aby se narodilo dítě. Rút je požehnání. Její věrnost má větší váhu než tradiční představy jistoty. Betlémské ženy tak nulují zoufalý výkřik Noemi z první kapitoly: „Jsem prázdná.“ Teď slyšíme, že právě Rút je jedním z jejích největších darů.

A potom vypravěč končí zvláštně. Přidává rodokmen. Rodokmeny většinou biblické knihy nekončí. Většinou jimi začínají. Nebo uvádějí nějaký příběh. Tu je ten rodokmen na konci. Malý rodinný příběh, který se odehrává v Betlémě, se najednou otevírá do dějin celého Izraele, Božího lidu. Věrnost jedné Moábky, bolest jedné vdovy, integrita jednoho muže a požehnání jedné komunity mají větší dosah, než kdokoliv z nich mohl vědět. A my, kteří čteme tento příběh po Kristu, vidíme ještě víc. Z Davidova rodu přichází Ježíš, ten, který se nestydí mít ve svém rodokmenu Rút. Ani Támar, ani jiné ženy, které nebyly standardně Židovkami v tom tradičním slova smyslu.

Bóazův příběh nás otevírá evangeliu. Bóaz vykupuje pole, přijímá Rút, aby zachoval jméno mrtvého a budoucnost rodiny. Kristus jde hlouběji, nevykupuje jen nějaké dědictví, bere na sebe naši ztrátu, naši vinu, hanbu i smrt, aby nám dal své jméno, svůj domov a svou budoucnost. Ten anonymní příbuzný si spočítal, že by ho to mohlo stát příliš mnoho. Bóaz cenu přijímá a Kristus, ten nejde cestou obchodu vůbec. Místo toho dává vlastní život. Evangelium není zpráva, že Bůh v nás našel dobrou investici. Evangelium je zpráva, že Kristus vstoupil do našeho příběhu. Jakkoliv byl ztracený, nebo plný beznaděje, nebo trpkosti, jakou měla Noemi. A vstoupil tam, i když to Ježíše stálo život. Vykupuje nás ne proto, že mu to něco přikazuje, jako třeba zákon, ale protože chce. Protože je milosrdný. Protože Boží milost není nálada, ale věrnost, která udělá víc, než se očekává. Dojde až na kříž. Naši hanbu bere do svého kříže Ježíš. Své jméno nám dává v evangeliu. Naši prázdnotu bere vážně. Svou budoucnost s námi sdílí.

Jsme na konci knihy Rút. Malý obraz Bible. Betlémský obraz evangelia. Už ve Starém zákoně. A Boží slovo tu připomíná: V Kristu smíme věřit, že ani naše prázdnota, vina, ztráta nemají poslední slovo, protože Bůh je věrný. Poslední slovo nemá Mara, Trpká. Poslední slovo nemají… Nemají zbytky při paběrkování na poli a snaha jenom o to přežít ten jeden další den. Poslední slovo nepatří noci a rizikům, která se s ní pojí. Poslední slovo nemá ani brána, kde se řeší obchod, politika a kde se počítá to, co se komu vyplatí. Poslední slovo má náš vykupitel Ježíš Kristus, který nezůstal stranou. Vzal náš příběh do svých rukou, vykoupil ho láskou. Poslední slovo má Ježíš, který tobě i mně dává budoucnost.

Text je prepis nahrávky z poslední červnové neděle v Kyjově.