Co to znamená správně zvěstovat? Možná to je otázka, na kterou se list Timoteovi snaží Timoteovi, pracovníkovi na Boží vinici, na Božím díle, odpovědět. Co znamená správně zvěstovat? Přece zvěstovat evangelium. Nic víc, nic míň.

Zvěstovat Ježíše vzkříšeného. To je slovo pravdy a to stačí. Musím se však přiznat, že je to také ten nejtěžší pokyn, jaký může kazatel dostat.

Autor listu píše: usiluj o to, aby ses před Bohem osvědčil jako dělník, který se nemá zač stydět, protože správně zvěstuje slovo pravdy. Proč je to tak těžké? Protože čisté evangelium se nám lidem často tváří v tvář konkrétním a těžkým životním situacím může zdát jaksi nedostatečné. Mluvit slovy Nového zákona k člověku, který je v hluboké krizi a nerozumí křesťanskému slovníku, je často jako mluvit na Pražáka hantecem.

Jednoduše si nerozumíme. Někomu, kdo kvůli bolesti nedokáže vnímat slova, málokdy pomůže, když ho hned utěšujeme větami o vzkříšeném Ježíši. Umění zvěstování spočívá v tom najít slova, která jsou srozumitelná, a přitom neztratit samotného vzkříšeného Krista.

S jeho radikální láskou k člověku, která nebyla jen ve slovech, ale ve skutečném bytí s člověkem v plné pozornosti, v něčem, co bylo nekompromisní, ale zároveň hluboce laskavé. K Ježíši nepotřebujeme přidávat žádnou moderní psychologii a zvěstování jeho jména neměnit na seberozvojový workshop. Někdy mám ale pocit, že Ježíše i já zjednodušuji na milý obraz blízkého přítele.

A když uvažuji, proč to dělám, snažím se o to usilovat, aby si o Ježíši člověk odnesl něco, čeho se pak může dotknout. Ale právě tady mě a každého, kdo o Ježíši mluví, biblický text rázně zastavuje a napomíná: zvěstuj Krista správně, o to usiluj. Ježíše Krista vzkříšeného, to stačí.

Sám jsem začal se studiem psychologie a vím, že nesmírně pomáhá a má v rukou skvělé nástroje. Ale evangelium není psychologie. A psychologie není evangelium.

Ani jeho náhrada. Zvěstovat evangelium znamená unést to těžké napětí, že nemám v rukou okamžitý návod na záchranu manželství, na vyřešení úzkosti nebo deprese, na záchranu světa v pěti jednoduchých krocích. Zvěstovat evangelium je postavit se před člověka jako dělník slova a mluvit o Ježíši.

A řeknu vám, že je to často tvrdý oříšek. Protože to vyžaduje, abych vám nepodsouval vlastní, byť dobře míněné interpretace jako Boží pravdu. Správně zvěstovat Boží slovo znamená odolat snaze evangelium zatraktivnit a jednoduše mu důvěřovat.

On nepotřebuje nic, co bychom mu přidali. A tak to je i s námi křesťany, nejen s těmi, kdo jsou kazatelé. Když chceme zvěstovat Krista, jenom zvěstujme Krista.

Nemusíme nad tím přemýšlet. Nemusíme ho vylepšovat nebo něčeho zbavovat. Víme, že listy Timoteovi, jako i ostatní takzvané pastorální listy, pravděpodobně nepocházejí přímo z Pavlova pera, ale jsou spíše jeho duchovním odkazem, který zapsali jeho žáci.

Avšak jádro Pavlovy zkušenosti zůstává přítomné. Pavel pro evangelium snášel příkoří, byl v poutech. Evangelium nebylo v jeho době populární.

Také pro nás je realitou, že zvěstování pravdy nepřináší potlesk, někdy i tvrdý náraz. Pavla kvůli evangeliu stavěli na úroveň kriminálníka, zločince. Koneckonců není to tak dávno, kdy bylo zvěstování evangelia státem nepovolenou cestou vnímáno jako problematické i v našich končinách.

Své o tom ví tajná církev z dob totality. A právě v situaci spoutání Pavel řekne: Mě můžete spoutat, ale Boží slovo nikdy nespoutáte. Nebylo spoutáno v době totality a není spoutáno ani dnes. Ať je postoj světa k Ježíši jakýkoliv, ať je postoj posluchače k Ježíši jakýkoliv.

Pavel dodává, že to všechno je ochoten podstoupit pro vyvolené. Koho tím myslí? Vyvolení, to není žádná elitní vybraná skupina. Hned v první kapitole ve druhém listu Timoteovi to vysvětluje: vyvolení jsou ti, které Pán Bůh povolal a spasil.

Ne proto, že by je někdo z lidí vybral, ale jednoduše proto, že Pán Bůh chtěl. Vyvolení jsou ti, k nimž přichází milost. A za ně je ochoten Pavel i trpět v poutech, snášet výsměch za zvěstování evangelia.

A jeho zvěstování je zvěstování Krista samotného. Nic víc, nic míň. Přicházím vám říct o Ježíši Kristu, o tom, který nám ukázal Boha, laskavého, milosrdného, odpouštějícího.

To je to evangelium, pro které snáší pouta. Pamatuj na Ježíše Krista, vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova. To je moje evangelium, píše.

Tečka, konec. Vzkříšený Ježíš, to je všechno a to stačí. Přiznejme si, že nám to často nestačí.

Tohle se nám může zdát málo. A tak máme tendenci oblékat Ježíše do vlastních kostýmů, aby byl přijatelnější a lépe zapadal do naší doby. Chceme z něj mít sociálního aktivistu, mnoho křesťanů ho tak vidí.

Revolučního rebela, mnoho křesťanů ho tak vidí. Či politického spojence, mnoho křesťanů ho tak vidí na každé straně politického spektra. Někdo ho chce rozpustit v náboženském guláši, který bude přijatelný pro každého.

Proč nás to láká? Většinou to vůbec není ze zlé vůle. Obvykle je za tím náš strach, úzkost o naše blízké, kteří nevěří, a my hledáme cestu, jak zmírnit to napětí a pohoršení kříže. Možná si řekneme, všechny cesty přece musí nakonec vést k jednomu Bohu a víra ke spáse možná i v jiných náboženstvích.

Vždyť ještě nevědí o Kristu. A je to hluboce lidské a pastoračně pochopitelné, ale apoštolové nás do této uličky nevedou. Ukazují výlučně na Pána Ježíše.

Neukazují nám, že všechny cesty vedou do Říma. Nemusíme Ježíše přizpůsobovat jiným náboženstvím. Nemusíme mu dávat žádný jiný hlas.

On stačí takový, jaký je, takový, jak o něm čteme v evangeliích. Pavel tu píše: zapřeme-li ho, i on zapře nás. Co to znamená zapřít? Ze života víme, že zapíráme to, za co se stydíme.

Nebo co nechceme. Ne náhodou autor listu opakovaně vyzývá Timotea, aby se nestyděl. Aby se nestyděl za evangelium.

Za Ježíše ukřižovaného, vzkříšeného. Zapřít Krista je stydět se za něj. Když to přestane být populární, nebo když to začne bolet, a raději ustoupíme.

Mohli bychom si myslet, že Bůh funguje jednoduše tak, že zapřeš mě a já zapřu tebe, kdybychom jenom tohle četli v Bibli. Zapřeš-li mě, i já zapřu tebe. Ale víte, pak následuje ještě další verš.

Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný. Neboť nemůže zapřít sám sebe. My dokážeme zapírat a stydět se za ledacos.

Ale jak nám ukazuje Písmo: Ježíš, Bůh sám, nedokáže zapřít sám sebe. Nedokáže nemilovat. Nedokáže opustit člověka.

Když čtete Bibli, tak to znáte z celého toho dramatu izraelského národa. Kolikrát ti lidé zapírali Boha. Kolikrát od něj utíkali, protože se jim zdálo něco jiného v dané chvíli lákavějšího.

Ale Pán Bůh je nikdy neopustil. Nikdy nezapřel sám sebe. Bůh nehraje naše hry na uraženost.

I když my ve své slabosti, selhání či nejistotě zakolísáme a jsme nevěrní, on nám to nepotřebuje oplácet. Naše spása nestojí na našem stoprocentním výkonu, víře, která nezakolíše. Spása stojí na Kristu, vzkříšeném Ježíši, kterého vyznáváme.

On to všechno drží pospolu. On nás nese. Proto nepotřebujeme hledat univerzalismus.

Nepotřebujeme rozpustit Ježíše do podoby, která bude vyhovovat všem náboženstvím světa ani všem lidem na světě. Jenom zůstaňme věrni jemu, takovému, jakého jsme ho poznali v Bibli, v evangeliích, ve svém vlastním životě. Jakého Krista zvěstuješ, k jakému Bohu se modlíš?

K Ježíši, který nedokáže zapřít sám sebe, který zůstává věrný, který je i přísný ve svém pohledu na život, ale laskavý k člověku, který žije život. Nebo k jakému Kristu se modlíš, jakého Krista ukazuješ, o jakém Kristu mluvíš, když žiješ svůj křesťanský život? Ježíš takový, jakého ho ukazuje Pavel v evangeliu.

Ježíš vzkříšený z mrtvých, Ježíš, který za nás zemřel a obětoval se, ten stačí. Nic víc, nic míň. Na konci té části biblického textu pak autor hlasem Pavla ještě říká: nehandrkujte se o drobnostech.

Nehandrkujte se a nedohadujte se o podobách a podrobnostech. Ne, protože to vede jenom k tomu, že lidi budou unavení, rozvrácení a neuvidí Krista. Do dnešní doby je to povolání k tomu, abychom se jako křesťané mezi sebou nedohadovali, kdo má větší pravdu.

Větší pravdu má ten, kdo stojí u Krista. Nic víc, nic míň. Amen.

obrázok: Photo by Gift Habeshaw on Unsplash